Přeskočit na obsah

Východoíránské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Východoíránské jazyky
Rozšíření výchoíránských jazyků (červeně a fialově)
Rozšíření výchoíránských jazyků (červeně a fialově)
RozšířeníPákistán, Afghánistán, Tádžikistán, Osetie, historicky Střední Asie a severní Černomoří
Počet mluvčích40 až 60 milionů paštština, kolem 600 tisíc osetština, ostatní dohromady desítky tisíc
Klasifikace

Východoíránské jazyky[pozn. 1] jsou podskupina íránských jazyků zahrnující na počátku 21. století především paštštinu (zhruba 40 až 60 milionů mluvčích, převážně v Afghánistánu a Pákistánu) a osetštinu (zhruba 600 tisíc mluvčích, v Osetii rozdělené mezi Gruzii a Rusko). V minulosti však jimi hovořila široká paleta etnik: náleží mezi ně avestánština, posvátný jazyk zarathuštristů, jazyky kočovných Skytů a Saků, a sogdština a baktrijština kterými se mluvilo ve střední Asii.

Klasifikace

[editovat | editovat zdroj]

Východíránské jazyky v průběhu historie zarhnují následující:[1]

Staroíránské období

Středoíránské období

Novoíránské období

Kočovní východní Íránci

[editovat | editovat zdroj]

Kočovné východoíránské kmeny v době zhruba mezi lety 1 000 př. n. l. až 500 n. l. výrazně zasáhly do eurasijských dějin a sídlili v rozsáhlé stepi od Černého moře po Altaj. Byly známy pod různými jmény, ale vzhledem ke své jazykové i kulturní blízkosti , neustálému stěhování a vzniku různých kmenových svazů je problematické jejich přesné rozlišení. To odráží i nestabilní terminologie v odborné literatuře. Sami o sobě nezanechali žádné písemné prameny, ale máme o nich zprávy od sousedních národů. Řekové je označovali jako Skyty, Sarmaty a Massagety, Peršané jako Saky, Indové jako Šaky a Číňané jako Jüe-č’. Z tohoto důvodu o nich Milan Škoda hovoří jako o Skytech v širším slova smyslu.[2] V podobném duchu se v ruském prostředí hovoří o „skytsko-sibiřském světě“, archeologickém horizontu zahrnujícím kultury od jižní Sibiře (pazyrycká, Arzhan, Aldy-Bel) po severní Černomoří sdílející stejný způsob výroby zbraní a jezdecké výbavy, ale také zvláštní zvěrný či skytský umělecký styl.

Skytie v širším slova smyslu v 1. století n. l.

Počátky východních Íránců, ale i ostatních Indoíránců, jsou nejspíše spojeny s archeologickou kulturou Andronovo. Ta existovala od přelomu 2. tisíciletí př. n. l. do konce 1. tisíciletí př. n. l. v oblasti střední Asie a jihozápadní Sibiře, tedy zhruba mezi Kaspickým mořem, Uralem, Altají a Ťan-šanem. Navazovala na starší, zřejmě praindoevroské kultury se šňůrovou keramikou a jámovou sídlící západněji. Z větší části ji tvořily kočovníci, ale vznikaly také malé vesnice. Mezi lety 1 850 př. n. l. a 1 450 př. n. l. existovala také srubová kultura na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, někdejší Skytie, která je zpravidla považována za praíránskou. Není však zda šlo o domácí kultura nebo zda její nositelé pocházeli z východněji sídlící kultury Andronovo.[3]

Příslušníci andronovské, v menší míře snad také srubové, kultury se v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. počali přesouvat na jih. Během této expanze ovládli Baktrijsko-margiánský archeologický komplex, s kterým sousedili na jihu. V této době pravděpodobně došlo k rozpadu indoíránské jednoty a během jejích pozdních fází se na jejím území hovořilo íránským jazykem.[3] V druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. nastala ve stepi ekologická krize, ale zároveň se postupně prosazovaly nové vynálezy: jízda na koni a železo. V této době vznikla například karasucká kultura sídlící mezi Aralským jezerem, Jenisejí, Altají a Ťan-šanem. Na jejím vzniku se podíleli zřejmě jako lidé andronovské kultury tak mongoloidní populace. Lidé tvořící tuto kulturu vytlačili starší andronovce, kteří se pak přesouvali na jih.[2]

Přímými následníky andoronovské kultury byly především Sakové a Sarmaté na území dnešního Kazachstánu, zatímco černomořští Skytové prošli složitějším vývojem. Do své antické vlasti dorazily v 8. století př. n. l. z Asie a byli ovlivněni předovýchodní kulturami, Řeky i potomky lidů srubové kultury kteří obývali severní Černomoří před nimi.[2]

Kromě těchto kmenů známé díky Avestě, posvátnému textu zarathuštristů, východoíránský jazyk zvaný avestánština, kterým se na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. mluvilo v Arachósii, Arii, Baktrii a Margiáně, tedy převážně na území dnešního Afghánistánu. O lidu, který snad byl nositelem kultury Jaz, který touto řečí mluvil však nemáme kromě samotné Avesty žádné zprávy.

  1. Milan Škoda používá vedle označení výchoíránské jazyky také výraz severoíránské, je však s takovou terminologií osamocený.
  2. Íránista Nicholas Sims-Williams ale poznamená že avestština vykazuje jen málo společných znaků s pozdějšími východoíránskými jazyky a možná tak vývojově předchází rozdělení obou větví íránských jazyků
  1. SIMS-WILLIAMS, Nicholas. Eastern Iranian languages [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků. [s.l.]: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 15–19. 
  3. a b MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 20–21, 541–542. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]